Ptakopysk podivný žije v Austrálii, Tasmánii a také v Nové Guinei. Ptakopysk se řadí mezi savce, přestože místo živých mláďat snáší vejce. Samička si vytvoří poměrně velkou noru, která může být dlouhá až 20 metrů, kde se vylíhnout mláďata. Mláďata pak matka krmí mateřským mlékem, stejně jako ostatní savci. Nesají však mléko z bradavek, ale z kožních záhybů, které má samice na břiše.
Vzhled ptakopyska je také velmi unikátní. Ptakopysk má zobák, který připomíná zobák kachní, ocas má zploštělý a pokrytý kožešinou a jeho nohy mají plovací blány. Díky tomu jsou to výborní plavci a ve vodě tráví spoustu času, zejména ve vodních tocích a řekách. Pro pobyt ve vodě mají přizpůsobený i kožich, který je velmi hustý a jemný a díky tomu se nepromáčí.
Ptakopysk se živí hlavně červi, hmyzem nebo také raky, je to tedy masožravec. Potravu si podobně jako křeček ukládá do lícních vaků a teprve až když vyplave na hladinu, nashromážděnou potravu sní. Zajímavostí u ptakopyska také je, že jako jeden z mála živočichů, má schopnost najít svou kořist podle elektrického pole, které kořist vysílá. Ptakopysk je výhradně noční tvor a loví tedy pouze v noci. Je také velmi plachý, proto je pro vědce složité jeho zkoumání.
Samci ptakopyska mají jedové žlázy, jeho jed sice není pro člověka smrtelný, ale způsobuje velkou bolest, otoky a zvýšená citlivost na bolest může přetrvávat až několik měsíců.
Chov ptakopysků v zoologické zahradě je velmi složitý, a proto se vyskytují jen v několika málo zoo v Austrálii a Americe. Také ve volné přírodě ptakopyskové ubývají. Na rozdíl od ostatních savců mají ptakopyskové nižší tělesnou teplotu, to jim umožňuje přežít i v extrémních podmínkách. Tato vlastnost je jim ale v poslední době, kdy dochází ke globálnímu oteplování, spíše na škodu. Hrozí jim přehřátí a ani suché podnebí není pro ně dobré.
